Když bylo všechno na draka...

Když jsem psala o svém dni blbec, zmínila jsem i procházku po hradbách! Tak pro hezký konec dubna ještě pár fotek... a hurá dnes na Jeju! Kdybyste chtěli cestovat alespoň virtuálně se mnou, tady je odkaz na cestománii:-)
Krásný pátek mějte.

Family Reunion

        Zkažený notebook šel na chvíli stranou, když přijela velevážená návštěva. V Nizozemí jsem se s našima viděla jen na letišti v Amsterdamu a přilehlém okolí, takže ve chvíli, kdy jsem je objímala na letišti v Soulu, chudáčci ani netušili, jaký program jim jejich dcerenka/průvodkyně připravila. A že jsem se vyřádila, aby to pro ně byla nezapomenutelná dovolená!

     


         Přivítání na letišti bylo dojemné - taťka, mamča i sestra vypadali překvapivě spokojeně po 17 hodinovém letu, ale když jsem slyšela, jak to vlastně s Emirátama vypadalo, ani se jim nedivím. Rychlá večeře na Seoul  Station a přesun do hotelu. První vtipnost. Bookovala jsem hotely přes internet a zjevně jsem nám splašila love hotel:-) Postel téměř přes celý pokoj, žádný úložný prostor, za to ale veškerá kosmetika, hřebeny, pleťová mléka... asi aby se člověk mohl dát rychle do pucu. No alespoň jsme při vstupu nedostali kondomy, jak bývá v jiných hotelech zvykem. (tolik jsem si o tom načetla a stejně tam skončila:D) Rychlé přespání, zastávka na koleji s věcmi a hurá do Busanu!

        Cesta trvala asi čtyři hodiny - město se nachází na druhém konci poloostrova jihovýchodním směrem a jak mi bylo řečeno je to druhé město této země. Má něco přes 3,5 miliónu lidí, moře, buddhistické chrámy a taky hřbitov Spojených národů z korejské války. Právě v Busanu se totiž spojenci vylodili, po nečekaném severokorejském útoku, který Jih prakticky převálcoval a kromě Busanu mu toho moc nezbylo.

Kdysi to bývalo jedno z měst říše Shilla, takže Buddhistický chrám Bomeo-Sa jsme si nemohli nechat ujít. Velmi pohodlně se člověk dopraví metrem a dokonce tam může i přespat! Přímo před vchod nás zavezl v porovnání s Moravou supr levný taxík (o Čechách ani nemluvě) a než se člověk trochu víc rozkoukal, už byl uprostřed buddhistické modlitby (dáli se to nazvat modlitbou...) I když jsme ničemu nerozuměli, kopírovali jsme Korejce (babi Neli by nás hnala, klanět se modlám...) a rozhodně to byl silný zážitek. Ze spirituálních výšin jsme se přesunuli do úrovní trochu přízemnějších - jídlo a poté cesta lanovkou na pevnost. Nejen že začalo lít jak z konve, ale ještě k tomu lanovka nejede a nikdo neví, kdy pojede - zda tento týden, měsíc či rok... Tak se mi zdá, že stereotyp, jak jsou všichni Asiati přesní, opatrní a každý problém co nejdříve vyřeší na Korejce neplatí. Když vidím, jak řídí (červená znamená obvykle "trochu zpomal") a úsměv paní, že lanovka nejede - myslím, že nechybělo moc a říká maňana, maňana - tak jsou Korejci spíše Španělé. Skutečnost, že tady nikdo nemluví anglicky (téměř), používá se jen Internet Explorer - v ničem jiném nejedou školní stránky ani další důležité věci jako například online platby a že tyto online platby nejdou stejně s cizí kartou zařídit. Na to mohu říct jen: Hello Korea, superpower of High Technology, welcome to 21st century. Meet Google chrom!Čekalo nás už jen kafe, procházka po pobřeží, pivo, večeře a spát.

       Další den byla v plánu Haeinsa. Cesta vlakem, taxíkem, busem a pak zase zpátky zabere celý den, ale tento Budhistický klášter rozhodně není vhodné minout. Podle legendy byl postaven na počátku 9. století po té, co dva mniši z Číny uzdravili královnu. Král byl tak vděčný, že jako důkaz díků nechal postavit Haeinsu. Do památek Unesco je zapsaná její knihovna Tripitaka Koreana, což jsou dřevěné desky s náboženskými texty,  prostě nějaké buddhistické top ten:-) Člověk by nevěřil, jak  je takových pět hodin na cestě unavující, a když jsme ještě hodinu hledali nějakou restauraci, kde není barbecue... No do postele jsme padli jako špalky dřeva.

Poslední den výletování připadl na Kjondžu, město, které je "muzeum bez zdí". Věčná škoda, že zrovna na centrum jsme neměli čas! Po vlaku jsme totiž nasedali hned na autobus a pádili asi 16 km od centra k buddhistickému chrámu Bulguksa a dalším busíkem později k jeskyni Seokguram. Kláštěr byl moc pěkný, ale přiznám se, že zásadní rozdíly s předchozími jsem neshledala a i když byla jeskyně fajn, nevím jestli kvůli jednoho Buddhy ve skále stála asi za další tři hodiny (vzpomínaly jsme se sestrou na Cimrmany... jako je to pěkné, ale že by to člověk musel vidět dvakrát....) Poučení pro příště: Když nejsi z buddhistického těsta, radši koukni do centra města!
          Další den na mě už čekala škola, ale rodiče jsem vyslala poznávat krásy Soulu a hlavně si zaplatit výlet do Demilitarizované Zóny, což se ukázalo jako oříšek - když je na plánku cesta jedna v okolí je jich asi pět, těžko člověk zapojuje intuici. Všechno se naštěstí zvládlo a já se v klidu učila na zkoušky zpestřené rodinnými chvílemi. Takhle jsme si dali toppoki - rýžové koláčky s nudlemi v pálivé omáčce, kafe v Hello Kitty cafe a okoukly se ségrou kabelky v jejich muzeu. Suma sumárum uteklo 10 dní jako voda a drazí moji milí jsou už někde za kopečkama... Bylo to ovšem wanderfuuuul! Tak návštěvy, jste vítány :-) 안영하세요= buďte v míru!

Když se daří, tak se daří...

    Myslím, že nebudu jediná, která si čas od času užije den blbec. A když se z tohoto dne stane prodloužený víkend, člověk se upíše snad všem bohům, aby byl už konečně pokoj.  Přesně takhle jsem se veselila minulý víkend. Už nálada po ránu nebyla nejslunečnější. Doslova - lilo jako z konve ale já, drsná holka z drsného severu,  jsem se samozřejmě nedala. Nejsem z cukru. Nasadila jsem kapuci a v mokrých botech při cestě pěšky do obchoďáku vzdáleného 2 zastávky metrem jsem vzpomínala na slunečný pátek a nádhernou procházku podél městských hradeb. Při cestě zpátky se přímo přede mnou na ulici vyvrátil takový dědula. Hlava na patník, bezvědomí, krev a déšť. Jala jsem se tedy organizovat pomoc, na přihlížejíci korejku jsem houkla ať zavolá záchranku, malého klučinu poučila ať jinému přihlížejícímu řekne, ať po mě neřve a začala kontrolovat tep. Podle vůně jeho dechu ( hurá, dýchá!) jsem zjistila, že za pádem nebude ani mrtvice ani infarkt, ale pravděpodobně nějaké to soju a pivko. Naštěstí se sám probral, hlava dobrý, komunikace taky jen jsme začali utírat krev z pusy - zubaři z něj jistě budou mít radost. Policie, záchranka, opilecké fenkjů... No i když se všehovšudy vlastně nic nestalo, ruce se mi klepaly dalších deset minut. 

       Člověk by si myslel, dobrý skutek =dobrý zbytek víkendu. Chyba lávky. Po vcelku příjemném zážitku z lázní, přišla další radost. Tak čtvrtlitru vody s citrónem skončilo v notebooku. Zejména v klávesnici. Tady první pomoc už nepomohla a notebook musel do péče specialistů (nebohý iťák, když viděl - mnou schválně podhodnocené množství vody, ať nevypadám jako ultra lama - vytřeštil oči, chytl se za hlavu a zcela nahlas řekl aaaach. Nekecám). Přípravy na příjezd rodičů, psaní úkolů i zábava byly redukovány na display iphonu. Zprávy z domů, že taťka musí na vyšetření, jestli vůbec může přijet a nefunkční kreditní karta jen dovršily tragédii víkendu a já poprvé seděla u Liz na posteli a utírala z tváře slzy jak hrachy.

     Pod tíhou tolika emocí, je člověku nějaká Severní Korea úplně ukradená. Jen co jsem se ovšem oklepala (karta funguje, otec je v pořádku a notebook se čistí) přišla smršť zpráv, co to mladé ucho na pozici vůdce zase tropí. Hlouposti jako vždy. Páteční setkání se Severokorejským uprchlíkem jen prohloubilo zájem a my u oběda nadšeně s Liz diskutovaly o co přesně jde? Jídlo? Udržení pozice? Ničení opozice? Co říká jih na přítomnost amerických vojáků? Co bude další krok? Většinu z těhto dotazů jsme vypálily i na naši korejskou kamarádku. Ta z toho byla dost vedle a myslím, ze z nás i trochu vyděšená. Horko těžko hledala odpovědi a spíše poslouchala naše rádoby intelektuálni řeči. A přesně tak to tady v Soulu je, ať jde v této hře o cokoli, Jižní Koreu to vůbec nezajímá. Jeji severní soused, nebo možná spíš bratr, výhrožuje tak dlouho, že ho nikdo neposlouchá stejně jako pasáčka, který tolikrát křičel, že jde vlk, až mu nikdo nepomohl, když bylo třeba.  Život v Soulu a celé Korejské republice plyne stejně, jako by Kim Jong Una ani nebylo. A že by tentokrát za těmi slovy byl reálný vlk? Tomu snad nevěří ani novináři, kterým bombastické titulky s korejskou válkou dávají vydělat na okurkovou sezónu...