Ráno (tedy v 11, protože zde zřejmě nezačíná nic dříve než v 11, v neděli je i Albert otevřený až od 12) byl sraz u univerzity. Klasická panikářka Habrnálová měla strach, že to nestihne když pojede na kole a místo 10:45 stepovala v liduprázdné škole 10:10... no nic, alespoň čas koupit si holandskou wafli z automatu a to čekání vypadá hned o něco veseleji. První další cestující byl Vojta- Češi se nezapřou, co kdyby nám náhodou ujeli:) Ale zbytečný stres, když máte v půlce autobusu Španěly a Italy vyjíždí se holt až 11:15, ale koho by to trápilo s waflí v bříšku:)
Nějak na mě zbylo poslední sedadlo v cizí skupince, do které jsem se za hodinku jízdy nějak nedokázala socializovat-ostatně, podle témat nebylo o co stát. Hned po příjezdu se ukázala první lehká trhlinka v komunikaci mezi členy ESN týmu, tedy organizátory. V původní verzi bylo, že bude oběd, v mejlu stálo, že se máme dobře nasnídat, protože naše další jídlo bude v 6 večer, nu dobrá, tak jsme si nachystali svačinku, pak nám slečna z ESN řekla, že před vstupem do Heineken muzea dostaneme sandwiche, protože jim přišlo hloupé pít pivo na lačný žaludek. Tak jsme s vidinou žvance vesele pózovali před první pamětihodností Rijksmuseem (i když se vevnitř nachází třeba Rembrandtova Noční hlídka, na prohlídku nebyl čas a my dělali skopičiny na známém nápisu I AMsterdam). Před Heineken muzeem se ukázal zádrhel- sandwiche /tedy oběd/ budou až po prohlídce...byla právě jedna odpoledne a já se s radostí zakousla do prozřetelně připraveného chleba.
Heineken muzeum byl jistě zážitek, i když dvě hodiny byly možná příliš. Prošli jsme celým procesem výroby piva, aby z nás nakonec na interaktivní plošině, která se různě nakláněla a třepala, taky vyrobili ten zlatavý nápoj. A pak přišla oblíbená část- ochutnávka. Nejprve jak se pivo má správně chutnat, a že nejvíce hořká je pěna, proto se nemá pít (tak když pominu, že Heineken je sice dobré, ale rozhodně né úplně hořké pivo, tak s teorii o pěně mě málem rozesmáli...zejména, když jí speciálním nožíkem sundávali. Pro ně by bylo Radegastu škoda!!!) Celkem jsme si na ochutnávce a v následujícím baru mohli dát 3 malé piva (kdo ukradl další žetonek mohl i 4:) ale mě ty tři bez pořádného oběda docela stačily, aby mě dezorganizovanost ESN přestala tak trápit. Před muzeem jsme samozřejmě čekali, ale nikdo nevěděl, kolik nás je a jestli je ještě někdo uvnitř. Tak jsme raději čekali déle... něco pro mé průvodcovské nervy. Pak jsme ale dostali housky, tak se má horká krev zase uklidnila:)
Konečně začala vlastní prohlídka Amsterdamu od Central Station. Dozvěděla jsem se, že kanály tady nesmrdí /tak jako v Benátkách/, protože je pravidelně čistí, že v Rotterdamu se peníze vydělají, v Haagu, kde je královna a parlament, se přemýšlí, co s nimi a v Amsterdamu se utrácejí. A pak taky, že v Amsterdamu, je vše možné, což se záhy, konkrétně v Red Light Disctrict, potvrdilo. Lepé děvy se vystavují v okéncích, některé se zákazníky mají zatažené záclonky, a to vše kolem nejstaršího Amsterdamského kostela. Nu pro našince rozhodně zážitek - zejména v extrémně úzkých uličkách, kde je jedno okénko na druhém...a jedna slečna na mě vyplázla jazyk, asi jsem nevypadala jako potencionální zákaznice.. Prošli jsme pak k náměstí Dam, kde údajně vše začalo (zejména postavení přehrady -DAM na řece AMSTEL, což je také původ názvu města). A zničeho nic byl konec prohlídky a já se nemohla zbavit pocitu, že jsem vlastně skoro nic neviděla (plán na příští návštěvu je jasný...muzeum, centrum, dům Anny Frankové...) 
Čekala nás večeře v místní hospodě, přičemž v buse jsme si již vybrali jídlo /já si vybrala bulgur, Vojta burek, který měl být plný masa, jiní si dali kuřecí nudle/. Jaký ovšem bude obsah očividně nevěděl nikdo ani ESN. Zejména slečna s chicken pasta byla dost zaražená, že jsou v ní oříšky, když je právě na ně alergická. /co teprve Vojta, který dostal vegetariánský burek a metal blesky směrem k ESN stolu/. 
Následovala návštěva místního baru, kde jsme si ale již značně unaveni dali jedno malé pivo Bavaria a s českou skupinkou se rozhodli navštívit o něco tradičnější Amsterdamskou zastávku- coffee shop. Zde se nesmí prodávat alkohol, ale tráva je ve všech podobách. My si řekli, nu což, zkusíme space cake:) Ve čtyřech jsme snědli každý půlku brownie, které bylo výborně čokoládové a stálo 5 euro.
No, žádný vesmírný výlet se nekonal, takže rodičové buďte klidní:) Cesta zpátky byla taky veselá, v autobuse jsem polehoučku usínala, takže skutečnost, že mě čeká ještě půlhodina mrazivou nocí na kole domů mi rozhodně nebyla sympatická. Co se ale dalo dělat. Člověk zatnul zuby, natáhl čepici, kapuci i rukavice a už to jelo. Paradoxně právě tato cesta zpátky byla nejsilnějším zážitkem a postel pak tím nejkrásnějším:) Takže heslo pro Amsterdam, které mi zůstalo po tomto výletě je: příště znovu a lépe!
1) plný vody- voda je všude kam se podíváte... Ať už to jsou kaluže, protože často prší, nebo různé kanály, jezírka, nádržky...ale je to romantika;) plavou nám tady labutě a tráva je nějaká zelenější. Všude jsou také lodě, přeci jen je to jeden z největších přístavů na světě a vše- logicky zejména mosty- je jim přizpůsobené. Tohle je například fotka hned před naším domem. Člověk si jde do města a ono ejhle, pozor stát! jede loď...:)
Myslím, že jsem sem docela zapadla;) Dnes už mám po první noci v novém bytě a jediné co mi zřejmě na holandském způsobu bydlení vadí je, že nemají (skoro nikde) v oknech záclony. V Brně je sice taky nemám ale v tom šestém patře se to nějak zvládne:)
