Přišlo léto- čas dovolených. Pro mnohé sen, který si nechávají celý rok zdát, dokud se v létě nestane skutečností: Pláž, slunce, moře a barevný drink se slunečníčkem. Tak přesně toto naše dovolená s Ondrou nebyla.. Rozhodli jsme se ji strávit trochu dobrodružněji a aktivněji a lehce potrápit naše těla i duše - trasa byla jasná: Frýdek-Místek ----) Gdaňsk, nástroj k překonání všech kilometrů: kolo Doba na realizaci: lehce omezená ale dosti volná.
den první: Ráno nám trvalo o něco déle než jsme plánovali celé nachystání, ale kolem 11 už byly dofouklá kola, naplněné brašny i dojemná chvíle loučení s maminkou za námi a my vyjeli vstříc novým zážitkům. První pro mne přišel již v Horních Bludovicích,
kde se mi líbilo obrovské množství čápů :D Po chvíli zmateného focení jsem se ale konečně odtrhla od černobílých
létavců a vyrazili jsme opět dále směrem Polsko. Po obědě v Karviné se hranice již nebezpečně přiblížila a
my asi 3 kilometry hledali, kde ji vlastně slavnostně překročíme, protože jsme jeli s polskou hranicí zcela rovnoběžně. Po ně
kolika dotazech nám místní poradili, ať hledáme v tom lesíku takový rygól. No slavnostněji jsme hranici překročit ani nemohli:) Polsko nás přivítalo sluncem (spálená záda), rovinkou (která trvala dalších 8 dní) a pivem (u kterého nám milí Poláci vyprávěli, kde a komu ukradli kolo, a že ten Gdaňsk je teda fakt daleko). Celkových 68 kilometrů prvního dne uzavřel lesík u cyklostezky ve městě Rybnik. Ondra zkušeně vzal lesní cestu, kdesi do....no do lesa a my v trávě postavili poprvé stan. To jsme nevěděli (hlavně já!), že první den bude ještě drama. Utábořili jsme se v klíšťovém ráji, kde se očividně koncentrovaly klíšťata z celého okolí a smrt mezi našimi prsty našlo asi 30! Ondra měl zhruba 10 přisátých díky čemuž jsme měli po večeři o zábavu ve stanu postaráno. Když jsem už proklínala lesy i louky Polska ozval se dusot kopyt kousek od našeho stanu.. ve mě by se krve nedořezal, a když začal jelen štěkat (opravdu štěkat!) tak jsem měla pocit, že mi asi srdce spadne definitivně do kalhot.. naštěstí v kalhotách neskončilo srdce ani nic jiného a srny s jelenem odběhly vesele dál. uvědomila jsem si jaká jsem městská poseroutka:D Ondra byl hrdina a uklidňoval mě co mohl. Ráno jsem ani nechtěla věřit, že jsme tu první noc opravdu přežili:) Další den jsme vyrazili přes město Rybnik, ve kterém jsme nakoupili repelent a B-komplex, který klíšťata prý taky nemají rády- ale ve frontách jsme ztratili tolik času, že jsme se už těšili, až budem někde daleko od všech lidí. ( v Polsku totiž všichni chodí do lékárny s taškou jako na nákup do Biedronky- odcházejí s haldou léků a každému se lékárnice věnuje minimálně 10 minut...nervy moje!) Zbytek dne jsme jeli jako o život, neboť na nás přišla krize, že to do Gdaňsku nikdy nemůžeme stihnout! Večer po skoro 80 kilometrech nám Ondra našel krásné místo na spaní., kde jsme měli pocit, že nás nemůže nikdo najít: z jedné strany pole z druhé les.. a pak se kolem nás prošla paní se psem čímž trochu rozhodila náš vnitřní vesmír :D ale noc to byla krásná, jen ráno se začal ozývat zadek ;) Dojeli jsme do města Strzelec Opolski, kde byla jakási zřícenina, kterou chce opravit EU.. no nevím jestli je to třeba.. a Ondra se šel zeptat na informace.. přiřítil se za 20 minut lehce brunátný, protože dámy z úřadu ho posílaly z jedněch dveří do dalších a když se kruh uzavřel Ondra se rozčílil a odešel:) Cesta se pro kola trochu zhoršila a my zjistili zač je toho tyrák... no malém nás trefil šlak ale naštěstí se nám nic nestalo. Naštěstí nás po večeři v Olesnu přivítala cyklostezka.. ale jaká.. vytrhané kolejnice
a navezené jakýmsi štěrkem a sklem. S noclehem jsme se rozhodli nenápadně se vnutit na zahrádku nějakého místního..tak jsme se ptali na kempy, přestože jsme věděli, že žádný v ok
olí není v naději, že nás nějaká dobrá duše pozve dál. Ale jak řekl Ondra: "Žádná katolická láska k bližnímu, všichni nás bezbožně poslali do....sítě zlého obra.:)" Nakonec jsme opět rozložili stan v jakémsi rygólu mezi lesem a polem a byli rádi, že jsme rádi.. Ranní vločky s angreštem nás nakoply a k obědu jsme za sebou měli už 35 km. Během jídla mi ovšem upadl kus stoličky, takže jsem lehce nervózně psala své zubařce, kdy by si na mě udělala čas.. Během siesty ve Wieruszově jsme zjistili, že město Kalisz je vzdálené 60km. Za příslibu sprchy a postele jsem mákla
do pedálů a nenechala se rozhodit ani klíštětem v pupíku. Vidina Kalisze ve mě probudila i stinné stránky a já odmítla Ondru vyfotit u cedule Stary Pan a řvala po něm ať raději šlape a nevymýšlí voloviny:D Do Kalisze jsme dorazili něco málo před 6 a na tacháči 105 kilometrů. Hledání hotelu bylo ovšem martýrium, které skončilo stejně u jednoho, který jsme vybrali již předtím. Cena sice byla slušná ( asi 60euro) ale hotýlek hezký, snídaně bohatá a hlavně: večerní Kalisz s obrovskou mega
pizzou (dali jsme si střední a velkou.. ale tato buchto pizza by bohatě stačila jen jedna střední:D tak tak jsme do sebe natlačili půlku velké a zbytek schovali na cestu) Pohádkové ráno v postýlce se ale moc nekonalo.. vzbudili jsme se do deště, který nás moc nepotěšil, nicméně kolem 9 pršet lehce přestalo a my si opět udělali v bříšku jako v pokojíčku luxusní snídaní!:) já si teda jen omylem pocukrovala chleba se sýrem ale jinak super. Netušili jsme ani jaké dobrodružství nás tento den čeká! Měli jsme tento den přejet přes řeku Wartu. Mnoho mostů na mapě nebylo a tak jsme zvolili přívoz. Když jsme ale dojeli na břeh- nikde nikdo a jen cedule, že jakási inspekce přívoz zavřela. Já začala klít, protože k nejbližšímu mostu to byla zajížďka asi 30km.. pak přijela alfa romeo a naštvaně-zřejmě konsternována jako my- začala troubit a odjela. Tímto ale přilákala pozornost domorodců, kteří nám oznámili, že sice auto nepřevezou ale
naše rowery za 10 zlotych ano. Naskládali do lodičky kola, očividně překvapeni jejich váhou, a vyrazili jsme od břehu. No já nás všechny viděla na dně Warty ale přežili jsme my i kola! Pán se tedy pak ošíval, že vlastně 10 zlotých není nic moc a co takhle přihodit ještě 2 eura... my mu dali 4 zlote a frčeli jsme raději pryč:) Nocování bylo o něco obtížnější- nakonec byl nejlepší plácek u nějaké příjezdové cesty ale byli jsme tak unavení, že už nám to bylo vlastně jedno:) Pokračování příště..
