Prohlásil Hitler v okruhu svých spolupracovníků.[1] Soucit se za druhé světové války opravdu stal přepychem, protože díky soucitu se člověk mohl dostat nejen do problémů, ale také na šibenici. Soucit nebyl dopřáván nikomu. Mužům, ženám, starcům i dětem, kteří nebyli ti „správní“ lidé, bylo ukázáno, že lidmi již vlastně nejsou. O této seminární práci, jsem dlouho přemýšlela, protože téma holocaust je bezbřehé. Vybrat jednu problematiku znamená automaticky se ponořit do dalších a dalších. Zvolila jsem proto možná trochu netradiční formu lehce filozofické úvahy, ale věřím, že právě genocida Židů a dalších obyvatel si zaslouží právě i trochu úvahy nad všemi statistickými čísly.
Pod pojmem holocaust se dnes rozumí pokus o genocidu židovského obyvatelstva pod taktovkou nacistického Německa. Finkelstein upozorňuje, že toto vnímání je ale dosti pozdní, a to až po arabsko-italské válce v červnu 1967, protože před tímto rokem nebyl chápan exkluzivně „židovský“.[2] Za druhé světové války umírali lidé všech národností, vyznání i barvy pleti. Je třeba ale přiznat, že žádná ze skupin nebyla tak cíleně a v takovém měřítku likvidována jako právě Židé. Holocaust bývá obyčejně – a nesprávně - spojován jen s nacistickým Německem. Na vyhlazování židovského obyvatelstva se ale podíleli i obyvatelé jiných zemí, o čemž se skromně mlčí. Na východě hromadně vraždili Ukrajinci, a to také malé děti, které se zpočátku báli likvidovat sami Němci.
„ „Pak mi Blobel nařídil popravit děti....zeptal jsem se, kdo má popravy provést, a Blobel řekl, že by to měli udělat příslušníci zbraní SS“. Häfner tehdy namítl, že jde o mladé vojáky. „Jak jim to vysvětlíme, když je přinutíme postřílet malé děti?“ zeptal se. Blobel odvětil „Pak tedy použijte své muže“. Häfner na to reagoval konstatování, že jeho muži mají sami malé děti... „Navrhl jsem, aby děti postřílela ukrajinská milice podléhající polnímu veliteli.“ Proti předání obtížného břemene Ukrajincům nikdy nic nenamítal.“ [3]
V Lotyšsku se Němci ani nemuseli příliš angažovat, protože téměř všechny Židy povraždilo Arajsovo sonderkomando složené jen z Lotyšů[4], v Besarábii řádili Rumuni a tak bychom mohli pokračovat. V Polsku své židovské sousedy zabíjeli místní obyvatelé ještě před příchodem Němců. Tisíce Židů zemřely v Jedwabnem, Radzilowu, Wizne a ještě než přestalo ve stodolách, kde byli Židé upalování, doutnat, začal se dělit jejich majetek. Dodnes se k tomu Poláci a zejména jejich katolická církev nechce příliš znát a vše se stejně jako Katyňský masakr svádělo na Němce. [5]
Židé se od roku 1941, kdy bylo rozhodnuto o „Konečném řešení židovské otázky“ (známá konference ve Wannsee z 20. ledna 1942 jen formálně potvrdila již prováděnou politiku[6]), začali dělit jen do dvou kategorií. Na mrtvé a ty, kteří na svou smrt čekali. Statistiky hovoří zcela neúprosně, kdy z celkové populace evropských Židů, asi z 8 301 000[7] zahynulo během nacistického řáděn necelých šest miliónů (5 978 000)[8], což činí neuvěřitelných 72%[9]. Nebylo to v historii poprvé co došlo k pokusu o likvidaci celého národa. Hitler měl dostatek informací, jak rychle a efektivně vyhladili Turci v období 1915 - 1917 více než 1,5 milionů Arménů a nabízí se otázka, do jaké míry se nechal on a jeho spolupracovníci osmanskými koncentračními tábory a jinými metodami inspirovat.[10] Jak bylo zjištěno - nejobtížnější bylo likvidovat těla a zahladit stopy.
V Protektorátu na počátku žilo 118 310 Židů[11] ale pokud i nadále půjdu jen po číslech tak v Osvětimi, kde celkově za druhé světové války zahynulo 1 250 000[12], se zdá český „podíl“ 30 000 Židů[13] jako kapka v moři. Po tisících čeští Židé umírali také v Treblince (8 000 mrtvých českých Židů), Malém Trostinci (12 000), Lodži (5000), Majdanku (2000) [14] a bohužel také jinde. Čísla ale nedokáží vystihnout skutečný příběh holocaustu a obávám se, že žádný člověk, ať už ten který prošel peklem koncentračních táborů, nebo objektivní historik, nedokáže uchopit tuto problematiku, protože lidské utrpení a bolest nemá měřítek. Ráda bych tady na několika konkrétních příkladech demonstrovala, co dokázal režim nacistického Německa udělat s lidmi.
Příběh Ruth Eliasové je jistě jedním z tisíce a je ukázkou utrpení, které si dokáží představit jen matky, které přišly o dítě. Ruth přijela do koncentračního tábora Osvětim z Terezína tak jako většina českých Židů. Již v té době byla ve třetím měsíci těhotenství, ale z pochopitelných důvodů své těhotenství skrývala, jak nejdéle to šlo. Po nějaké době se vybírala skupina práceschopných žen do Hamburku, což představovalo jistou naději. Ruth se postavila mezi dvě mladá děvčata a byla s nimi vybrána, přestože byla již v osmém měsíci těhotenství. Jedna z dozorkyň ji však udala a tak Ruth zůstala v Osvětimi, a co hůř, v rukou doktora Mengeleho. Když porodila, rozhodl se, že na jejím novorozeném dítěti zkusí jeden ze svých pseudolékařských pokusů. Nechal Ruth ovázat prsy, aby zjistil, jak dlouho dokáže děťátko přežít bez potravy. Chvíli plakalo, pak kňouralo a nakonec mu oteklo bříško. Mengele si vše důkladně zapisoval a Ruth trpěla, protože byla zcela bezmocná. Jediné, co pro své dítě mohla z lásky udělat bylo paradoxně jej zabít. Vyprosila si od jedné lékařky - vězeňkyně injekci, kterou sama svému dítěti píchla. Dítě se uklidnilo a zemřelo.[15] Ruth koncentrační tábor přežila a vypovídala pak, že „nechtělo se mi dál žít, ale také jsem si přála dočkat se toho, abych mohla před soudem vykřičet do tváře dr. Mengeleho svou nenávist. Ale ani to mi nebylo dopřáno, protože k tomu, aby se zpovídal ze svých činů neměl ten netvor s lidskou a dokonce i mužsky velmi pohlednou tváří odvahu...“[16] Ruth byla oproti doktoru Mengelemu jistě mnohem lidštější.
Nutnost říct a popsat co se stalo, provázela řadu přeživších. Všichni po letech utrpení potřebovali alespoň na chvíli pocit zadostiučinění a mnoho z nich se rozhodlo své utrpení doslova „vypsat“. Jedním z nich byl i Jan Hajšman. Novinář a spisovatel, který strávil šest let války v Buchenwaldu. Když se Hajšmana zeptali, proč knihu V drápech bestie napsal, odpověděl: „Abychom nezapomněli..“ Hajšmanovy vzpomínky ukazují hrůzu, která i když se čte znova a znova stále se zdá neuvěřitelná. Bylo opravdu zázrakem, když si člověk zachoval zdravý rozum nebo alespoň jeho špetku. Hajšman dosti věcně popisuje mnohé situace, a občas jeho strohost dodává o to větší sílu jeho slovům. Jak klesla cena lidského života je jasně patrno i z jeho vlastních vzpomínek. „Nedovedu si představit tisícihlavé stádo hovad, které by zůstalo tři dny bez potravy. Ale společenství více než 8 000 lidí, kteří nedostali tři dny do úst, to jsem viděl.“[17]
Když už se někde stal zázrak, nacistická mašinérie pro něj neměla pochopení. Soucit neexistoval nikde. Tak se kupříkladu stalo, že v Osvětimi po skončení zplynování vězni odklízejí mrtvá těla a převáží je do krematoria. Mezi haldami lidských těl ale objeví živou 17letou dívku, která se vzpříčila všem přírodním zákonům a přežila smrtelnou dávku plynu. I přes naprosté otupění vězňů, kteří denně odklízeli jen lidské trosky, zavolali v rozpacích lékaře a dali jí polévku. Byla zcela dezorientovaná a zmatená. Ale živá. Objeví se esesák Mansfeld, kterému byla situace vylíčena. Dívka je okamžitě zavražděna. [18]
Otázka ovšem je, zda smrt není jen blažené vykoupení ze života. A jestli se po prožití koncentračního tábora dá ještě žít. Zajímavé srovnání dvou spisovatelů a jejich životních příběhů popsal Enzo Traversa ve své knize Trhlina v dějinách. Jean Améry se narodil ve Vídni v roce
Ani dostat se z koncentračního tábora ovšem paradoxně nezaručovalo život. Ač je to k neuvěření, holocaust neskončil hned po válce. Stovky Židů byly zavražděny po návratu z koncentračních táborů v roce 1945 i 1946, protože se samozřejmě nechtělo nikomu vracet ukradený židovský majetek. Lidská chamtivost se nejhrůzněji projevila 4. července 1946 v polských Kielcích, kdy místní obyvatelé povraždili neuvěřitelně krutým způsobem desítky Židů, včetně malých dětí.[23]
Již jsem zde nakousla problematiku víry, základního kamene judaismu a pro mnohé jedinou jistotu a poslední spásu na jejich životní cestě. Každý se se svým životem vyrovnával jinak, a já bych zde ráda upozornila na Elie Wiesela. Tento židovský prozaik se narodil v Sighetu (dnešní Rumunsko) roku
Zničit v člověku vše, co činí člověka člověkem se ale nepodařilo jen nacistům, ale sami nacisté se mohou v mnoha případech zdát býti ještě menšími lidmi než jejich oběti. Skoro jako z jiného světa zdají se strohé, a po německu přesné, zprávy o využívání nejen živých ale také mrtvých. Proto například zpráva ze dne 8. října 1942 vypadá jako by snad ani lidé nepsali o lidech. Jedná se o dokument informující Vůdce o zlatě ze zubů. Ve zprávě se píše:
„Zlomkové zlato, pocházející ze zubů zemřelých vězňů, se na Váš rozkaz odevzdává zdravotnímu úřadu. Tam se ho používá pro ošetření našeho mužstva. SS oberführer Blaschke má již zásobu přes 50kg zlata; to je předpokládaná potřeba drahých kovů pro příštích pět let...... Prosím o souhlas, aby zlomkové zlato ze zubů, které se příště vyskytne při normálních úmrtích v koncentračních táborech, mohlo být odevzdáno říšské bance proti potvrzení.“ [25]
Židé, Romové i další vězni jsou dokonce méně než otroci v římském právu, kde platila zásada „servus nullum caput habet“. Jsou již degradováni jen na věci, ze kterých je třeba „spotřebovat“ co se jen dá. Jen stěží si asi dokáže dnešní člověk představit 211 vagónu šatstva nebo 536 vagónů hadrů, peří, vlasů a starého materiálu. Vlasů bylo celých 3 000kg.[26] Čísla ale nikdy neřeknou tolik, co lidské příběhy, proto bych v závěru zmínila ještě dva filmy, které také velmi ovlivnily mé přemýšlení nad člověkem a jeho podstatou. První film se nazývá Síla lidskosti, a je o siru Nicholasi Wintonovi, který zcela nezištně zachránil stovky židovských dětí od téměř jisté smrti. Zdálo by se tedy, že lidskost a mravnost nakonec zvítězila a celé poučení z holocaustu je jasné a zřetelné. Síla lidskosti nakonec překonala barbarství a po mnoha obětech svět snad ukázal, že je obýván civilizovanými lidmi, kteří jen stěží chápou nacistická zvěrstva. Ale opravdu můžeme být klidní a jak se říká „usnout na vavřínech“? Je naše „síla lidskosti“ tak silná, že se již nemáme čeho bát? Tato jistota u mne byla dosti otřesena dalším, dle mého mínění velmi zajímavým, filmem. Originální název je Die Welle, do češtiny přeloženo Vůdce, který je založen na experimentu, který provedl učitel historie na jedné kalifornské škole v roce 1967. V tomto experimentu se ukázalo, jak snadno lze nadchnout studenty pro myšlenku a disciplínou a kázní je dokázat zcela řídit.[27]
Co tvoří člověka člověkem byla, je a bude otázka pro filozofy jistě spíše než pro historiky. Nicméně já věřím, že by nám – lidem - historie měla vždy pomoci neopakovat stejné chyby. Holocaust ukázal jak lehce se stanou lidé zvířaty. Ať už predátory nebo naprostými oběťmi. Nacházíme mnoho případů osobní statečnosti a morální síly, ale je třeba připustit, že jich je jako šafránu v porovnání s těmi, kteří se ztratili a my známe jen jejich jméno a vězeňské číslo. Je třeba se proto ohlédnout do historie do tváří těch, na jejichž místě jsme mohli být my. Holocaust by jistě měl zůstat vždy milníkem lidstva, kdy se ukázalo, že lidé mohou být opravdu bez přepychu jménem soucit.
[1] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s. 81.
[2] FINKELSTEIN, N.G. The Holocaust Industry. Reflections on the Exploitation of Jewish Suffering. London 2001, s. 42.
[3] RHODES, R. Páni nad smrtí. SS skupiny zvláštního nasazení a počátek holocaustu. Praha 2004, s.126.
[4] Tamtéž, s. 115.
[5] BIKONT, A. My z Jedwabneho. Jihlava 2008, s. 55.
[6] BREITMAN, R. Architekt „konečného řešení“. Praha 2004, s. 249.
[7] SS v akci. Praha 1959, s. 167.
[8] Tamtéž.
[9] Tamtéž.
[10] Genocida Arménů dodnes štěpí Západ: Turci jsou příliš cenný spojenec, než aby je někdo dráždil. http://zpravy.idnes.cz/genocida-armenu-dodnes-stepi-zapad-turci-jsou-prilis-cenny-spojenec-nez-aby-je-nekdo-drazdil-g9m-/kavarna.asp?c=A100428_234734_kavarna_chu. 16.5.2010.
[11] KÁRNÝ,M. Konečné řešení. Genocida českých Židů v Protektorátu. Praha 1991, s.18.
[12] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s. 139.
[13] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s.149.
[14] Tamtéž.
[15] Tamtéž, s. 146.
[16] Tamtéž.
[17] HAJŠMAN, J. V drápech bestie. Vzpomínky na Buchenwald. Praha 2010, s.149.
[18] MOULIS, M. − CÍLEK, R. Zapomeňte, že jste byli lidmi... Nacistické koncentrační tábory – symbol barbarství. Praha 2005, s. 140.
[19] TRAVERSO, E. Trhlina v dějinách. Esej o Osvětimi a intelektuálech. Praha 2006, s. 160.
[20] Tamtéž, s. 161.
[21] Tamtéž, s. 170.
[22] Tamtéž, s. 160.
[23] GROSS, J.T. Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom. Brno 2008, s.129-144.
[24] Elie Wiesel, http://nobelprize.org/nobel_prizes/peace/laureates/1986/wiesel-bio.html, 5.5.2010.
[25] SS v akci. Praha 1959, s. 135.
[26] Tamtéž, s. 148-149.
[27] The Third Wave, http://en.wikipedia.org/wiki/The_Third_Wave, 6.5.2010.
